18. 7.


Jdeme jakoby nic. Potkáváme skupinu mladých Španělů, možná skautů, dělají divné zvuky a nejdou jednoduše předběhnout. Je zase krásný den, zase vedro. Cesta jde nahoru dolů, procházíme podél nevelké pláže, míjejí nás surfařské dodávky. Víťa říká, že surfař starou dodávku potřebuje víc, než prkno samotné. Chvilku odpočíváme u zdi hřbitova. Před městem Comillas si také na pár minut sedáme a chladíme se ve stínu zídky. Na kopečku nacházíme albergue. Je půl třetí. Jdu s Ondrou nakoupit šunku, sýr, zeleninu a pečivo.

Obědváme společně. Dělíme lékárnu, fotíme se u rozcestníku, loučíme se a přejeme si šťastnou cestu – a to je všechno. Z jednoho nepopsatelně bohatého camina jsou dvě – snad budou obě až do konce dobré. Nic nekončí. Až se vrátíme, společně to celé uzavřeme. Třeba zase u piva.

Díky, že jdete v myšlenkách s námi. Vážíme si toho. Buen Camino!

Ušli jsme patnáct kilometrů.

foto

We meet a group of very loud Spanish youngsters. The way goes up and down, again we walk along a small beach, we stop for a while close to a rural cemetery and then right before Comillas we sit down again for a while. There’s an albergue on the hill in Comillas, Víťa and Helča wait there and I go shopping groceries with Ondra. We have a lunch together, we split the first aid kit, we take a photo at the crossroads and that’s it. From one camino there are two. I hope they will both be good in the best possible sense of the word. We will sum them both up after our return back home, while having a beer in Prague. Thank You for walking with us in Your thoughts. We really, really appreciate it. Buen Camino!

17. 7.


Ráno se u čaje domlouváme, kde se okolo poledne sejdeme. Fotíme si Helču s Ondrou, jak stojí na nástupišti a čekají na vlak. My se vydáváme nejkratší cestou, po železničním mostě. Poutníci běžně úsek buď obcházejí asi šestikilometrovou oklikou, nebo se svezou jednu zastávku vlakem. Po mostě (na který se, myslím, správně nesmí, ale je bezpečně široký) chodí místní, ti nás uklidnili, že na druhém břehu nikdo pokuty nevybírá.

Těsně před polednem se scházíme na zastávce v Barredě. Ondra s Helčou nesou zeleninu a chleba. A pro mě kolu, která je prý dobrá na břicho. Pořád nevím, co je na tom pravdy. Po obědě všichni společně pokračujeme do města Santillana del Mar. Nedaleko Santillany se nachází slavná jeskyně Altamira. Momentálně mimo provoz.

Santillana je kultivovaný skanzen plný turistů. Procházíme květinovou výzdobou v uličkách, chvíli odpočíváme na náměstí.

Albergue v Caborredondo je domácká, vede ji bývalý poutník, čerstvý tatínek. Není nás tu moc.

Po několika dnech vyčerpávajících úvah a přemítání se rozhoduji pokračovat o samotě. Po večeři své rozhodnutí s úzkostí sděluji Víťovi, Helči a Ondrovi. Zítra se odpojím. Nedokážu říct proč. Cítím, že potřebuji být sám.

Plánujeme rozdělení lékárničky a dalších nezbytností. Kreslíme, píšeme.

Ušli jsme 30 kilometrů.

foto

We split again, Helča and Ondra take the train to Barreda, Víťa and I walk. We – maybe illegally – cross the railway bridge to save few kms. Soon before noon we meet again and prepare a simple veggie lunch at the railway station. Then we all continue to Santillana del Mar, a beautiful old town. And then, after a while of relax, to Caborredondo, to the albergue. I, after few days of long and excruciating thinking and ruminating, decide to continue alone. I have a strong feeling that I should do it. Yet I don’t know why. I communicate my decision to Víťa, Ondra and Helča with great anxiety. I will leave tomorrow.

16. 7.


Snídáme s Matúšem. Zve nás. Pouť pro něj končí, vrací se domů. Nechce se mu.

Loučíme se a děkujeme za kus společného putování. Stačil týden a můžu upřímně říct, že mi Matúš, před malou chvílí ještě úplně cizí čtyřicátník, bude chybět.

Helča a Ondra jedou vlakem, my kráčíme ulicemi Santanderu, který postupně mizí v periferii a vytrácí se do polí, celkem přesně nasekaných cestami a ostnatým drátem. Jedna z etap, která se prostě musí odšlapat a nic víc.

Scházíme se v Santa Cruz de Bezana a po obědě se rozhodujeme ještě kousek popojít – v jinak příjemné albergue se už nějakou dobu léčí poutník s bolavým břichem, nechceme riskovat střevní chřipku.

Potkáváme Jaimeho, německého vojáka, je mladší, než my. Jde s námi až do Boo des Piélagos a zůstává ve stejném albergue jako my. Chce být myslivcem, až si odslouží pět let v armádě.

Píšeme a kreslíme, pijeme zázvorový čaj, jíme těstoviny. Bavíme se s párem z Irska. Doporučují nám Wild Atlantic Way. Bolí mě břicho, jdu brzy spát, ostatní ještě chvíli zůstávají na terase s Iry a Jaimem.

Ušli jsme 13 kilometrů.

foto

We say goodbye to Matúš. He returns back home. I got used to walk and talk with him,  we honestly had a very good time. I’ll miss him. Helča and Ondra take the train and we walk. We meet again in Santa Cruz de Bezana, then we walk together for a few more kilometers to Boo de Piélagos. We meet Jaime, a young german soldier, he stays with us in the same albergue. We write, draw, drink ginger tea and eat pasta, then talk with Jaime and an Irish couple. They recommend us the Wild Atlantic Way.

15. 7.


Vstávám brzy a jdu snídat. Přichází Matúš, zdraví několik lidí a přisedá ke mně. Po chvíli ospale vchází i Víťa. Matúš se mu směje, Víťa mu připomíná medvěda na jaře.

Víťa si od Matúše půjčuje holicí strojek a shazuje z brady mocné strniště. Rázem mládne o deset roků. Helča má dnes narozeniny.

Celou cestu do Santanderu (která vede krásnou přírodou, plážemi, kopci a skalami) jdeme s Matúšem, povídáme si a se zatajeným dechem posloucháme. Vypráví o Via de la Plata, cestě stříbra, která vede do Santiaga ze Sevilly, z jihu. Vypráví o písku, o poušti a o nesnesitelném vedru. A o těžké, ale nádherné samotě…

Do Santanderu nás veze přívoz. Setkáváme se s Helčou a Ondrou. Místní albergue údajně nemá okna. Máme štěstí, dostáváme místnost, která okno má. Okno do úzkého a hlubokého dvora. Venku je krásný den, v ubytovně to vypadá na konstantních deset hodin večer.

Odpočíváme. Večer Víťa odchází na nákup, vrací se s krásným čokoládovým dortem pro Helču. Helča, která mezitím uvařila léčivý cibulový čaj, dort krájí a dělí se s námi i s dalšími poutníky. Slavíme, namačkaní v malé kuchyňce.

Ušli jsme patnáct kilometrů.

foto

We eat breakfast with Matúš and spend the morning with him. We walk through a beautiful landscape along the ocean. A ferry takes us to Santander. We meet Helča and Ondra. We arrive in the albergue and luckily we get a room that has got a window. We relax for quite some time and in the evening Víťa brings a chocolate pie for Helča, it’s her birthday today. Helča shares the gift with us and with other pilgrims. It is a small party in a small kitchen. Yet it is very nice.

14. 7.


Ondra je nemocný. Helča se rozhoduje doprovodit ho autobusem do Santanderu, vyhledat doktora a počkat tam na nás. Pijeme v baru zelený čaj. Na krátkou chvíli se loučíme a my dva s Víťou vyrážíme pěšky. Čeká nás dlouhý den.

Jdeme po asfaltu, až do Lareda. Pláž, podél které procházíme, se zdá být nekonečná. Fotíme si zástavbu, slušivé přímořské bytovky. Z Lareda do Santoñi nás přepravuje přívoz. V rádiu hraje Led Zep.

Cesta se najednou prudce trhá doprava. Stoupáme strmou a úzkou písčitou stezkou, abychom se na úroveň moře po chvíli vrátili přírodním tunelem – poškrábaní od nepříjemného jehličí. Jsme na dlouhé pláži. Víťa si sundává boty a míří do mokrého písku, jdu za ním. Tři kilometry jdeme po kotníky ve vlnách. Písek je zlatý. Připadám si jako ve snu. Všechno okolo – oceán, obloha, písek, vlny, slunce, palmy – všechno je až příliš dokonalé.

Procházíme městem Noja, menšími vesnicemi pokračujeme až do Güemes. Albergue nacházíme až na samém konci této roztahané vesničky. Je půl desaté večer a doufáme, že budeme moci přespat alespoň někde pod střechou. To, že jsme přišli k nejvyhlášenější albergue na celém Caminu del Norte, jsme se dozvěděli až později.

Dobrovolníci v triku s logem ubytovny na nás mávají a posunky ukazují, že jsme vítáni.

‘Dáte si večeři?’ ‘Dáme, moc rádi.’

Albergue už poutníkům slouží sedmnáct let. Svorníkem díla je bělovlasý vousatý kněz, který v zeleném terénním autě procestoval několik kontinentů a stal se žákem domorodých obyvatel různých částí světa. Přišli jsme pozdě, z bohaté historie tohoto zvláštního místa jsme toho tolik nepochytili. Spíme v chatce se třemi dalšími poutníky z Česka; Lenkou, Nikem a Sárou. Chtěli jsme jít brzy spát, ale nakonec si spolu dlouho do noci povídáme. Moc pěkné setkání.

Ušli jsme 44 kilometrů.

foto

Ondra is sick. He and Helča decide to go to Santander by bus. We say goodbye and continue by feet. It’s going to be a long day. The beach in Laredo seems infinite. We use a ferry to cross the bay to Santoña. We walk barefoot in water to Noja, there’s a wonderful beach walk as well. We continue to Güemes where we can’t find the albergue for a long time. It’s already half past nine. We finally find – it’s a treasure, a very special place. We sleep in a cabin with three other Czech people.

13. 7.


Ráno se balíme a vaříme si čaj. Vypadá to, že jsem jediný, kdo se dobře vyspal, spát ve třech pod stolem, soudě dle podle výrazu Víti, Helči a Ondry, není fajn.

Vytahujeme a schováváme ponča. Poprchá, občas vysvitne horké slunko. Teplota se rychle mění. Snídáme v baru, pak hrajeme fotbálek – je starý, figurky fotbalistů jsou různě polámané a pohmožděné, rudý stůl má kouzelnou patinu, hřiště je do středu mírně prohnuté. Krása.

Potkáváme Matúše, směje se a z dálky na nás mává a volá.

Často odpočíváme, Ondrovi není dobře, je vyčerpaný. V jedné z vesniček nacházíme albergue – zamčenou, je ještě brzy. Zůstáváme, Víťa se jde zeptat do baru, zda je albergue v provozu. Přichází se svazkem klíčů. Ondra si jde lehnout. Pereme, píšeme a kreslíme, nahráváme fotky, krájíme zeleninu na salát. Nakonec nás v noclehárně spí šest. Nezávisle na sobě dorazili ještě dva poutníci. Jeden z nich, asi padesátiletý Španěl, kouří trávu a pak se dlouho dívá z okna na bahnité koryto řeky.

Ušli jsme jedenáct kilometrů.

foto

We prepare a tea and pack our belongings. Sometimes it rains during the morning. We meet Matúš again and he greets us with a smile. We rest a lot, Ondra doesn’t feel very well. We end up in a small village – there’s a closed albergue – we get the keys in the bar nearby. We draw, write, upload photos and prepare the veggies for the salad. Two Germans come and stay with us in the albergue.